V roce 1951 se Emila Medková seznámila s umělci soustředěnými kolem Karla Teiga, po sňatku s malířem Mikulášem Medkem se zapojila do činnosti skupiny, první snímky aranžuje v duchu surrealistické poetiky, později fotografuje nalezené předměty, věci stigmatizované nejen užíváním, ale i nezájmem, časem. Věcné, černobílé snímky jsou neosobní a zároveň plné bolestné spoluúčasti.
Také Pavel Nešleha fotografuje místa, ke kterým má vztah. „Když jsem se zamýšlel, proč snímky vlastně dělám a co mě nutí obcházet a fotografovat šumavské pralesní vývraty, pískovcová skaliska, zbytky dávných schodišť, krajinné útvary a horizonty Českého středohoří – krajinu Máchových cest – a v opuštěnosti devastovaná díla Matyáše Brauna a Václava Levého, jež jsou ve svém splývání s přírodou stále výmluvnější, uvědomil jsem si, že hledám a odkrývám cosi ve mně hluboko vrostlého, snad vlastní bázi, snad stopy předobrazů domova, vlasti a kulturní tradice, která nás formovala.“
Fotografie Emily Medkové a Pavla Nešlehy se liší námětem, formátem i provedením. Vycházejí ze skutečnosti a přitom nejsou popisné. Nezobrazují sice člověka, ale jejich hlavním tématem je naše pomíjivost, nejistota, zranitelnost.